Poník a Pfäffikersee Lauf

26. září 2016 v 21:20 | Míša |  Švýcarsko
Tak tento víkend (24.-25.9.16) se velmi vyvedl. Po pošmourném týdnu tu bylo opět sluníčko (když nepočítám mlžná rána). Na sobotu nás kamarádka (Češka vdaná za Švýcara) nalákala na jízdu na poníku, že její dcera to zbožnuje. Tak jsme všichni tři vyrazili. Poník se Eli opravdu líbil a po nějaké době se mohla i svézt. Ale ve výsledku na něm vydržela tak pět minut a pak se raději zase nechala vystřídat. U dalšího střídání jsme ale narazili na problém. Eli si měla nasadit zapůjčenou helmu, kterou jsme na první úsek zapomněli. No a to byl vlastně konec Eliščina ježdění. Pravidla jsou jasná - na poníka jen s helmou. No a když trvala na své, tak měla pro tentokrát smůlu. Ale myslím, že si v lese a okolo poníka vyhrála i tak dost. Hlavně potom ještě holky blby na farmě na tříkolkách a šlapacích traktorech.

A v neděli čekal Elišku konečně zase jeden běžecký závod. Od loňské premiéry jsme to nějak nestihli naplánovat. Vyrazili jsme tedy do Wetzikonu a po snad nekonečném bloudění, kdy jsme hledali místo k parkování, jsme konečně nechali auto v garáži a pádili na start. To se Eli nesla, protože to bylo kus cesty a i já jsem na konci byla už zafuněná. Tak rychle vyplnit registrační kartičku a další "sprint" na start. Tam nastal malý problém, že si Eli nechtěla nechat připevnit číslo. A vlastně vůbec už nechtěla závodit. Bylo domluveno, že poběží s Vláďou, ale nakonec jsme jeho místo musela zastoupit já, jinak by Eli asi opravdu neběžela.
Že Eli vypadá natěšeně?

Výstřel nás ohlušil (Elišku ne, tak měla prozíravě zacpané uši) a mohly jsme vyrazit na asfaltovou trať v délce 300 m. Nějak se mi dokonce podařilo ji pustit ruku, takže musela opravdu běžet sama a ne jako malá za ručičku. Já se tahlá s jejím plyšovým psem a povzbuzovala na trati. Hned z kraje jsme se musely vyhnout dvěma holčičkám, které se na asfaltovém povrchu natáhly (po asfaltu se běželo bohužel celou dobu a já se jen modlila, aby Eli také někde neškobrtla). V půlce jsme oběhly Vláďu, který nás fotil, a pak už jen hurá do koridoru a do cíle.
Na trati se Eli uvolnila a běh si náležitě užívala.

S časem 2:06 min se Eli mezi holčičkami narozenými v 2013 doběhla druhá! A tímto časem by se umístila i před několika chlapečky (narozenými v 2013). Dostala v cíli super sportovní tašku (to jsme ocenili spíš my s Vláďou, ještě vzato v úvahu to, že tyhle malé děti neplatí startovné) a omalovánky s pastelkami (to zase bylo něco pro Eli). Dali jsme si sváču a vyrazili na procházku k Pfäffikersee.
V cíli.

Já navrhla, že bychom mohli zkusit dojít až k Jucker Farm, kde jsme byli loni na dýňových slavnostech ... A světe div se! Letos jsme je natrefili taky! Dýně a dýňové jídlo, kam se podíváš. Hlava na hlavě. Nechyběl ani čerstvý mošt z jablek.
Dýňové sochy.

Takže zatímco my s Eli stály frontu na WC, Vláďa sehnal dýňového burgera (maso v dýňové housce, kterou Vláďa vychválil, s dýňovým coleslawem). Pak k tomu čerstvý mošt a já se těšila na dýňové koblihy s dýňovou marmeládou. A ještě místní dýňový olej. A mohli jsme pod modrou oblohou ťapat zpět. Eli si ještě užila cestu mokřady bez bot a nevynechala žádnou příležitost moci se projít bahnem. Pak jsem neměla být unavená, když to ve výsledku bylo 10 km! Vláďovi procházka kupodivu také dala zabrat (i když jeho, na rozdíl ode mě, druhý den nebolely nohy), protože dlouhé úseky nesl Elišku na koni spolu s vyhranou taškou, kterou jsme naplnili pochutinami na trhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama