Kokořínský Nočník

3. března 2009 v 11:24 | Míša |  Míša a sport
28.2. - 1.3.2009

Tak mám za sebou opět jednu šílenou "sportovní" akci. Asi to bylo dlouhodobější absencí pohybu během mé nemoci, protože jinak si neumím vysvětlit, jak je možné, že jsem se na něco takového nechala od Vládi přemluvit (i když on tvrdí, že m přemlouvat nemusel, což není pravda). O co že jde? Nočník - noční pohod. Vláďův kamarád má v oblibě noční pěšáky. A když je to ještě na konci zimy, kdy se dá předpokládat nějaké to boření se do sněhu či chůze po ledě nebo v bahně, tím líp.

Před dvěma lety jsem s nimi již podobnou akci absolvovala - to jsme měli cíl v Berouně (se závěrečným sešupem z Dědu) a to byl zážitek. Tma, déšť, "svižná" chůze, ...
A jaké to bylo letos? Bláhově jsem si myslela, že to letos zvládnu lépe. Dokonce jsem se vybavila holemi na Nordic walking, navrstvila jsem na sebe samé termoprádlo, do batohu přidala jak drobnosti, které na sebe budu moct ještě obléknout v případě zimy, tak i takové, které budu moci vyměnit za to teplé, co mám na sobě. S jídlem jsem to nepřeháněla - za prvé kvůli tomu, abych měla lehký batoh a také vím, že v při jejich tempu stejně nebudu mít hlad.

Sraz jsme měli v Mělníku v devět večer (kam jsme se dopravili dvěma auty). Sešlo se nás sedm, z toho pět kluků. Ve 21:20 jsme nasedli do busu, ze kterého jsme vystoupili před desátou v Dubí. Poslední kontrola výzbroje a výstroje, porovnat mapu s rozcestníkem a můžeme vyrazit. Po pěti minutách mi bylo jasné, že tempo nebude o nic pomalejší než naposledy. Spíš naopak! Takhle rychle nechodím ani, když se jdu do Hvězdy na hodinku svižně projít!! Po cca kilometru mi došly poslední kapky optimistické nálady a vyhlídky na sedmi hodinový pochod o samotě (tak jsem samozřejmě vždycky dopadla, když mi všichni na prvních pár metrech doslova utekli) jen s vlastními myšlenkami mě dost děsil.

Už jsem ale pochopila, na co ty hole jsou dobré. Ono při té mé "pomalé" chůzi jejich přínos nikdy tak nevynikl. Ale tady! Navíc mám za tmy, i když mi čelovka usilovně svítila na cestu, trochu potíže s orientací a rovnováhou, takže minimálně na tohle to bylo dobré. Ještě větší službu mi ale hole dělaly v kopcích. Ty skoro kolmé bahnité, případně ledovkové stráně bych bez nich asi nevyšla. V některých chvílích zkoušel Vláďa protřelou taktiku "že mi je na chvíli ponese", ale to jsem i při své náladě hbitě prokoukla. O čem jsem teda tak sama samotinká dumala? Nejdřív to byl ÚDIV, že jsem vůbec šla. Mám já zapotřebí se takhle ničit? Potom to byla BEZMOC. To když jsem si uvědomila, že jedinou mojí šancí, jak s nimi udržet krok, by bylo popobíhat (ale běhejte do takových kopců!). Vláďa sice sliboval, že půjde se mnou, ale znáte to. Musím mu ale připsat k dobru, že se snažil, abych alespoň stále v dálce viděla jeho světýlko a mohla se tak orientovat. Ono když svítíte baterkou do mlhové clony, takže vlastně nevidíte dál než na metr (navíc, když na dálku nevidím), tak se jakákoliv vzdálená pomoc velmi hodí. V jednu chvíli to byl i STRACH. Jen si to představte. Najednou se ocitnete sami v lese, okolo se k nebi tyčí mohutné buky, cesta je zapadaná listím, vidíte na metr kolem sebe, nikde žádný zvuk, žádné světlo od kamarádů a navíc ta nejistota, jestli vlastně ještě stále jdu po cestě. To zase musím těm ve předu přiznat, že se i po tmě dobře orientovali. No, nemohu nezmínit - kdyby nebylo několika Vláďových zásahu, "že jdou špatně", tak bychom možná i bloudili a vyšlo by to na víc, než závěrečných ... to si nechám na konec textu. Jít vzadu ale mělo jednu malou výhodu - mohla jsem si "bezohledně" nadávat nahlas a mluvit a hádat se sama se sebou. To mě trošku pomáhalo. Myslím, že kdyby to Vláďa slyšel, tak by se se mnou rovnou rozešel. Jestli vás napadá nějaké hodně ošklivé slovo, tak to určitě také padlo.

První zastávku jsme udělali po 15 kilometrech. Tuto dobu jsem vlastně šla skoro pořád sama. Trasu vám nepovím, protože o to jsem se raději ani nezajímala. Ale bylo to pořád nahoru dolu. To, že jsem jim nestačila směrem nahoru, to ještě pochopím, jenže oni mi utekli i cestou dolů! Přeci jen po tom sněhu a ledu to pěkně jelo a trošku jsem se obávala, že kdybych sebou řízla, už bych také nemusela vstát. Přeci jenom znám svá záda a takováhle skluzavka by jim nemusela udělat dobře. Na této zastávce jsem si přelepila půchýř a stihla sníst banán, než jsme opět vyrazili na běh.

Pak nadešlo období VZTEKU. Už mě tak naštvalo, že jsem pořád takhle vzadu, že jsem se kousla a popobíhala s nimi. V druhé polovině cesty se terén trošku umoudřil a byl více rovinatý, takže to mi hrálo do karet. Ale stejně - v mokrém sněhu, případně loužemi se jde dost těžko. Ještě že jsem si vzala tak málo jídla - stejně jsem neměla kdy si ho sníst, tak bych se s ním jen zbytečně tahala. NEJhorší bylo, když navíc Honzátko hlásil, kolik kilometrů VZDUŠNOU čarou nám chybí k autu. Informace "20 km vzdušnou čarou" vám na náladě moc nepřidá. Když se pak ale ta informace změnila na 10 km, tak už to nebylo tak hrozné. Tou dobou se rychlost viditelně snížila a už jsem byla i schopná jít Vláďovi po boku. Někdy v té době nastoupilo SMÍŘENÍ se se situací. Prostě jsem si pořád opakovala "jen vydržet" a snažila se nevnímat bolavou ťapku a hlavně pořád kmitat hůlkami.

No nakonec jsme to všichni, HLAVNĚ JÁ, přežili a v půl šesté dorazili do Mělníka. Organizátor Honzátko byl nadšený, já zničená, ostatní asi "jen" unavení. Trasa tedy vedla z Dubé přes Kokořínsko do Mělníka a měřila 35 km. Průměrná rychlost pochodu byla 6,3 km/h (měřeno GPS). Místy to dobře jezdilo (zbytky sněhu a ledu ve stoupání). Dle Honzátkových slov počasí bylo vzorné, jen nad ránem trochu mrholilo.

Vláďa měl na neděli v plánu jeden běžecký orienťák, který se právě na Kokořínsku konal, takže jsme měli v kufru připraveny ještě věci na neděli, jídlo a spacáky s tím, že do startu přespíme v autě. Ale pak se vymlouval, že do toho rozbředlého sněhu se mu vůbec nechce, tak jsme také jeli naštěstí domů. Po sprše jsme si zalezli v osm do pelíšku a spali "až" do půl jedné, abychom se (opět z postele) mohli koukat na mužskou padesátku na mistrovství světa. No už dlouho se mi nepoštěstilo být celý den v pyžamu v posteli.

A závěr? HRŮZA. Nejenže to asi neprospělo mým placatým (asi se spíš říká plochým, že) nohám, ale druhý den mě také dost začala bolet záda a stále bolí (a to už jsou tři dny od pochodu pryč). Takže závěre je jednoduchý - s nimi už NIKDY NIKAM nepůjdu! To není o tom, že bych snad byla líná, ale spíš o tom, že opravu nejsem takový cvok, abych se takovýhle ničivých akcí musela zúčastnit.

Ale NEJHORŠÍ na tom bylo, že trasu vymýšlel Vláďa, takže věděl, jak dlouhé a jakým terénem to bude, a přesto mě přemlouval, ať jdu. To mu nezapomenu.

Pár fotek z akce naleznete na našem známem rajčeti: http://cadovi.rajce.idnes.cz/Nocnik_2009/.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jirka Marek Jirka Marek | 3. března 2009 v 11:54 | Reagovat

Nechcete se přihlásit do aktivních záloh Armády ČR?

http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=7229

Za mých dětských let (50.léta) několik let Svazarm (pro nepamětníky Svaz pro spolupráci s armádou) organizoval pro různé věkové kategorie Dukelské závody branné zdatnosti. Od toho Vašeho nočníku se to lišilo jen tím, že část pochodu byla v plynové (tedy vlastně protiplynové) masce, byl tam i obligátní hod granátem (maketou), střelba ze vzduchovky (malorážky) a v létě přeplavání vodního toku s puškou (maketou) - nesměla se namočit.

Fakt je, že nyní je lepší trekingové vybavení, tehdy se šlo v kanadách, v létě v keckách. Jó puchýře byly taky... :-)

JM

2 pepino pepino | 3. března 2009 v 12:45 | Reagovat

Naprosto  chápu tvoje pocity během pochodu.  něco podobného  jsem si prožil docela nedávno .  Je to hrůza ,pocity se mění mezi  vztekem do bezmoci .

3 Vláďa Vláďa | 3. března 2009 v 14:46 | Reagovat

Ach jo, to jsem to zase jednou schytal :-(

Ale, jelikoz jsem znamy punticakr (alespon to Misa stale tvrdi :-) ), tak musis uvest nekolik drobnych detailu na pravou miru.

1) Ano, mohlo by se zdat, ze jsem Misu premlouval, ale jen jsem tvrdil, ze na to ma a tudiz at jde s nama. Coz jak se ukazalo, byla pravda :-) Zaroven moc dobre vedela, ze kdyz nepujde, tak to pochopim a dokonce jsem v patek byl davno smireny s tim, ze nejde. To, ze se rozhodla jit, me samotneho mile prekvapilo.

2) Tvrzeni, ze jsem vedel, jakym terenem se pujde, je chybne, pac z cele trasy jsem znal leda tak 1/3 a to nebyla zrovan ta, kde by se lamal chleba a klouzalo po bahne ;-)

3) Ano Misa sla sama, ale hlavne z toho duvodu, ze byla tezce nekomunikativni a netykava. Poucen z krizoveho vyvoje z drivejska moc dobre vim, ze nema smysl s tim neco delat a nejlepsi je, nechat ji jit / jet o samote. Casem to prejde. A preslo :-) Takze zaverecnych 10 - 12 km jsem se vice mene od ni nehnul.

4) S tvrzenim, ze byla celou dobu posledni, bych si dovolil take zpochybnit ... moc dobre si pamatuji, ze na prvni a zaroven i nejprudsi kopec z celeho vyletu se vydrapala ja ctvrta, coz v konkurenci ostatnich je vice nez slusny vysledek ;-) Nutno take zminit, ze nekolikrat jsem byl posledni ja, jelikoz takovy blazen nejsem, abych akceptoval Honzatkovic tempo. A tim poslednim bych byval i casteji, bohuzel se to nesetkalo s ohlasem u Misi, tak jsem musel holt chte nechte jit pred ni :-)

5) Pricitat bolava zadika nocnimu pochodu je pouze zaminkove, jelikoz pricina bolesti lezi (i dle slov Misi) v jine aktivite, nez pochodove. Detaily bych radeji nerozebiral O:-)

4 Honzatko Honzatko | E-mail | 3. března 2009 v 17:06 | Reagovat

Nojo, co k tomu dodat, coby "sileny organizator" :D

Kdyz si tak v hlave probiram uplynule Nocniky, nemyslim, ze by treba ve srovnani s tim Krivoklatsko-Berounskym bylo tady vyssi tempo nebo tak neco ;) Asi byl tentokrat podstatne horsi teren, caste stridani krpalu/padaku a ne kazdy umi vyuzit klouzavy podklad ve svuj prospech ...

Zniceny byl v cili asi kazdy, coz je vicemene jednim z cilu akce, trochu si sahnout na dno. Muj kamarad, shodou okolnosti obchodni pilot, rika, ze neni podstatne, jestli je zazitek dobry nebo spatny, hlavne, kdyz je intenzivni, a o to tady tak nejak jde ;)

Asi budu muset udelat pouceni z krizoveho vyvoje a nebrat priste ty hole, tipuju, ze k celkovemu tempu pridaly 2-3 desetinky. Ale Keson sel bez holi a taky vepredu :)))

Ono je to tezke, na takovehle akci clovek proste chyti tempo, a tim jde, jakekoliv zpomaleni nebo zrychleni znamena silenou ztratu efektivity. Neni problem delat delsi prestavky, cekat na sebe (coz se vcelku delo), poslat "pomalejsi" dopredu a nechat sviznejsi pulku dele odpocivat a pak dobihat? I kdyz jako chapu, ze tohle se cloveku jdoucim nadoraz a skripajicim zuby uprostred noci blbe vymejsli ;)

Slovo zaverem: puvodne mne docela mrzelo, ze mi odpadli vsichni pozvani mladosi (18-20leti chrti), kteri vzdycky hnali tak, ze jsme jim sotva stacili. Jak to tady ctu, asi to bylo dobre. Nebo jsme se ja s Kesonem vratili do toho veku za ne? :D

Ale vazne, pevne doufam, ze neprijemne pocity behem par dni vymizi, a na pristim nocniku se zase vsichni sejdeme :) (a v tom prvnim kopci na mne prisla takova krize, ze jsem myslel, ze ho nevylezu -- a taky jsem si rikal, jestli mam todle zapotrebi :))

honzatko

5 Dadulka Dadulka | Web | 3. března 2009 v 17:40 | Reagovat

Jen to čtu a jímá mě hrůza, děs, mráz po zádech, pot na čele a tak... panebože! ještě že podle vás všech jsem já nesportovní typ :o) a s radostí budu i v příštích letech... Míšo máš mou plnou podporu, já bych byla vzteky úpně bez sebe, taky bych šla sama vzadu a ten slovník v mém případě radši nechtějte slyšet :o) vlastně by mě tam asi okolí nechalo, jak bych byla protivná ...

6 Míša to Vláďa Míša to Vláďa | E-mail | Web | 3. března 2009 v 20:51 | Reagovat

Stále trvám na tom, že mě přemlouval. Sama bych přeci na něco takového dobrovolně nešla!! A co se týká nekomunikativnosti - zde to bylo stejné jako před dvěma lety - nikdo po mě přeci nemůže chtít, abych funíc do kopce povídala vtipy! Tenkrát Karel v prvním kopci, který začal stoupat hned od vlakové stanice, se snažil vesele rozpříst hovor, ale poté, co  já mu jen jednoslovně odpovídala, se otázal, jestli mě něčím naštval, když s ním nemluvím. Jemu se to mluví, když pro něj není problém zaběhnout si 20km, ale bez plic se vám prostě špatně mluví. A na tuto skutečnost jsem i Vláďu upozorňovala, že budu zticha ne kvůli tomu, že budu naprdlá, ale zkrátka proto, že nebudu moci mluvit. Ale když se mě ke konci snažil pochválit slovy, že jsem moc pěkně šla a ani jsem neremcala, tak jsem stejně odvětila, že to už byla ta další fáze, že na nějaké remcání už jsem neměla síly.

7 Fix Fix | 3. března 2009 v 22:19 | Reagovat

Ještě že jsem nešel :-) to je jenom odpáračka, teď jsem se odpáral na tapetách...

8 JetPac JetPac | E-mail | 4. března 2009 v 16:59 | Reagovat

Ještě, že se mi podařilo do těch bot nalejt ten olivový olej....:D

Tůry či procházky mám rád, ale rád se taky při tom dívám na přírodu kolem - to při nočním sprintu mlhou jaksi nejde, takže to zcela postrádá své kouzlo.

9 Janka Janka | Web | 4. března 2009 v 21:16 | Reagovat

To je paráda si o tom číst, úplně jsem cítila, jak mne nejprve ovládá nadšení, které přechází ve vztek až po vysílenou apatiii, bolí mne záda i nohy a to jen sedím u počítače! Dáme vám kontakt na kamaráda, co stále shání posily do týmu na akci Přežití - tam byste mohli vyniknout:-)

10 Keson Keson | E-mail | 5. března 2009 v 1:05 | Reagovat

Tak mám za sebou opět jeden pěkný výlet, tentokráte na Kokořínsko.

Zpočátku jsem se trochu bál, že Vláďa nasadí vražedné tempo,

ale ten se držel vzadu spolu s Míšou a asi si něco povídali.

Chytil jsem se skupinky Ivosh-Lenka-Honzátko, povídali jsme si

pohádky i veselé příhody z Quality managementu a cesta pěkně

ubíhala.

První kopec mě okouzlil, byl z něj pěkný rozhled (při dostatečné fantazii :-)

a dýchala z něj jakási magická moc. Holky se vyškrábaly chvilku po mě a vypadaly taky

spokojeně (jen Honzátko dofunělo o chvíli později s tím, že je krize).

Zhruba na 22. kilometru jsme Tomášovi D. vysvětlili, že Vláďovy vzdálenosti je

třeba násobit 1.4, aby dostal kilometry. Nesl to statečně.

Míša trochu zpomalila, možná jí začínají bolet nohy, ale bez kňourání šlape dál

- v duchu ji obdivuji. Maličko mě znervózňuje Lenka, která si bezstarostně

pobíhá a tahá Honzátka za hůlky, ačkoli my ostatní se boříme do sněhu.

Ke konci nás pak čekala tajemná rokle, bahenní koupel, a kus kus nudné asfaltky,

a už se na nás smějí naše autíčka.

Sláva nazdar výletu, naprostá spokojenost.

Míše (i ostatním) přeji, aby zapoměla na to špatné a uchovala si to dobré;

doufám, že se příště zase sejdeme.

Nočníku zdar.

Keson

PS: abych nezapoměl, Jete, procházka nočním tichem, kde z mlžných obláčků vystupují tajemné obrysy skal, svoje kouzlo určitě má.

11 Lenka Lenka | E-mail | 5. března 2009 v 9:40 | Reagovat

Zdravím všecky, a musím malinko upřesnit - to bezstarostné pobíhání možná tak působilo, ale rozhodně jsem se tak necítila. Bořila jsem se děsně do rozbředlého sněhu a z jiných akcí věděla, že když něco nevymyslím - čím bych se zabavila a nemusela myslet na ten příšerně se bořící sníh, tak tam zabřednu a budu se ploužit jako šnek a k tomu hudrovat, jak je to děsný -a proč se vlastně na takový akce vydávám. Jednoduše jsem si vymyslela zábavu popobíhat a k tomu trochu popichovat Honzátka. A pomohlo to. Zapoměnla jsem na ten rozbředlý sníh :D

Během výšlapu jsem zaslechla známé heslo "Co mě nezabije, to mě posílí." A žiju :D

Musím ještě přiznat, že po asfaltovém, panelovém úseku a pak kolem střelnice jsem už "šmajdala" a chtělo se mi děsně spát. Přemlouvala jsem se, abych nezavírala oči a neusla. To už bych vážně nedošla.

Lenka

12 Ivosh Ivosh | E-mail | Web | 5. března 2009 v 10:00 | Reagovat

Jen k tomu dodám: a přežili jsem všichni.

Howgh

13 Míša Míša | E-mail | Web | 5. března 2009 v 10:59 | Reagovat

Tedy při čtení některých komentářů mám pocit, že jsem byla na jiné akci než všichni ostatní?!  Protože Vláďa si celou dobu šel svým vlastním tempem a jediné, co jsem z něho viděla, byla jeho čelovka, když se zrovna otočil, aby zkontroloval, jestli se ještě držím. A i kdyby se držel u mě, tak na nějaké povídání mi síly tedy opravdu nezbývaly.

To, že se Vláďovy kilometry musí ještě přenásobovat jsem tušila od začátku, takže jsem byla připravena, že to dvacet kilometrů rozhodně nebude. Ale že jsem ve druhé půlce zpomalila? Tak to se mě dotklo. Naopak! Po té přestávce na 15 km jsem po docela slušnou dobu držela krok neustálým popobíháním. A jestli jsem zpomalila pak v okolí onoho pole, tak jen kvůli tomu, že se tak nějak celková rychlost snížila, takže když byli stále všichni na dohled, tak jsem neměla nutkání běhat.

Co se usínání týče – na závěrečném asfaltovém úseku to bylo opravdu namále. Tady jsem Vláďovu oporu uvítala :-) Kdyby mě nedržel, tak v té chůzi usnu a budu pokračovat někam do polí :-D.

14 Honzatko Honzatko | E-mail | 5. března 2009 v 11:16 | Reagovat

Diky Kesonovi dobre postrehy :)

Mne z toho vychazi dve dalsi lessons learned:

- Vlada udava vzdalenosti zasadne v nautickych milich (tohle neni prvni nocnik, kde vymyslel trasu!)

- Lenka Raisrova umi byt nebezpecna i bez kofoly

;)

15 Vláďa Vláďa | 5. března 2009 v 19:55 | Reagovat

Pratele, kamaradi ... hezky jste se rozepsali :-)

Ale musim take napsat par slov na svou obhajobu ;-) Rad bych se distancoval od onoho zahadneho nocnikoveho koeficientu "1.4". Abych dodal jiste podpurne argumenty, tak vam poodhalim, jak takove planovani trasy probiha. Zavedme si dve jmena, abychom se v tom lepe orientovali - pan PV a pan QM. Nasleduje kratky vycuc z toho, co zaznamenal nadratovany zralok:

PV: Kdy bude nocnik?

QM: No 29.2., ale to letos neni, tak 27.2.

PV: 27.2. nemuzu

QM: Tak 28.2.

PV: OK

PV: mas uz vymyslenou trasu?

QM: ne, ale mam predstavu

.... [rychlejsi procesory stihnout vici ticku, ty pomalejsi mene, ale v zasade druhy den] ...

PV: Mam vymyslenou trasu

QM: sem s ni

PV: Z Dube po znackach do Melnika

QM: quork, neco podobneho jsem take zamyslel

QM: chtel bych do toho zamontovat Poklicky, tam to bude spravny maso :-D

PV: mam dve varianty

PV: odhadem na google maps je kratsi cca 20 a delsi cca 25

QM: fajn, jdeme delsi

PV: ale ber v potaz, ze bude vsude nakydano hroznyho snehu [vstup redaktora ... to jsme jeste nevedeli, ze prijde obleva ;-) ]

QM: quork, kdyz tak dojdem po silnici

PV: OK, unikovek bude dost

PV: a na ty poklicky radeji zapomen, to by nas zabili ;-)

..... [a procesory si zase melou sve a idlujou si do nekonecna] ...

..... [mezi tim se snazi nocnikovy postovni holub] ....

Holub: Jde se na nocnik, trasa je mezi 20 az 25km.

..... [ zase uplynulo nekolik sekund od epochy, ale v zasade den pred dnem D] ....

PV: jsem to vcera vecer premeroval kurvitkem v mape a kratsi mi vysla na 30 a delsi na 35

QM: quork, jdeme delsi

Holub: mnooo trasa asi bude delsi, nez ta avizovana delsi

.... [zralok dale uz nic nezaznamenal] ....

A tak to vsechno vzniklo :-) Jasne vidite, ze vsici byli radne informovani a tudiz vami zminovana konstata nemuze byt jina nez fiktivni :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama