Poník a Pfäffikersee Lauf

Včera v 21:20 | Míša |  Švýcarsko
Tak tento víkend (24.-25.9.16) se velmi vyvedl. Po pošmourném týdnu tu bylo opět sluníčko (když nepočítám mlžná rána). Na sobotu nás kamarádka (Češka vdaná za Švýcara) nalákala na jízdu na poníku, že její dcera to zbožnuje. Tak jsme všichni tři vyrazili. Poník se Eli opravdu líbil a po nějaké době se mohla i svézt. Ale ve výsledku na něm vydržela tak pět minut a pak se raději zase nechala vystřídat. U dalšího střídání jsme ale narazili na problém. Eli si měla nasadit zapůjčenou helmu, kterou jsme na první úsek zapomněli. No a to byl vlastně konec Eliščina ježdění. Pravidla jsou jasná - na poníka jen s helmou. No a když trvala na své, tak měla pro tentokrát smůlu. Ale myslím, že si v lese a okolo poníka vyhrála i tak dost. Hlavně potom ještě holky blby na farmě na tříkolkách a šlapacích traktorech.

A v neděli čekal Elišku konečně zase jeden běžecký závod. Od loňské premiéry jsme to nějak nestihli naplánovat. Vyrazili jsme tedy do Wetzikonu a po snad nekonečném bloudění, kdy jsme hledali místo k parkování, jsme konečně nechali auto v garáži a pádili na start. To se Eli nesla, protože to bylo kus cesty a i já jsem na konci byla už zafuněná. Tak rychle vyplnit registrační kartičku a další "sprint" na start. Tam nastal malý problém, že si Eli nechtěla nechat připevnit číslo. A vlastně vůbec už nechtěla závodit. Bylo domluveno, že poběží s Vláďou, ale nakonec jsme jeho místo musela zastoupit já, jinak by Eli asi opravdu neběžela.
Že Eli vypadá natěšeně?

Výstřel nás ohlušil (Elišku ne, tak měla prozíravě zacpané uši) a mohly jsme vyrazit na asfaltovou trať v délce 300 m. Nějak se mi dokonce podařilo ji pustit ruku, takže musela opravdu běžet sama a ne jako malá za ručičku. Já se tahlá s jejím plyšovým psem a povzbuzovala na trati. Hned z kraje jsme se musely vyhnout dvěma holčičkám, které se na asfaltovém povrchu natáhly (po asfaltu se běželo bohužel celou dobu a já se jen modlila, aby Eli také někde neškobrtla). V půlce jsme oběhly Vláďu, který nás fotil, a pak už jen hurá do koridoru a do cíle.
Na trati se Eli uvolnila a běh si náležitě užívala.

S časem 2:06 min se Eli mezi holčičkami narozenými v 2013 doběhla druhá! A tímto časem by se umístila i před několika chlapečky (narozenými v 2013). Dostala v cíli super sportovní tašku (to jsme ocenili spíš my s Vláďou, ještě vzato v úvahu to, že tyhle malé děti neplatí startovné) a omalovánky s pastelkami (to zase bylo něco pro Eli). Dali jsme si sváču a vyrazili na procházku k Pfäffikersee.
V cíli.

Já navrhla, že bychom mohli zkusit dojít až k Jucker Farm, kde jsme byli loni na dýňových slavnostech ... A světe div se! Letos jsme je natrefili taky! Dýně a dýňové jídlo, kam se podíváš. Hlava na hlavě. Nechyběl ani čerstvý mošt z jablek.
Dýňové sochy.

Takže zatímco my s Eli stály frontu na WC, Vláďa sehnal dýňového burgera (maso v dýňové housce, kterou Vláďa vychválil, s dýňovým coleslawem). Pak k tomu čerstvý mošt a já se těšila na dýňové koblihy s dýňovou marmeládou. A ještě místní dýňový olej. A mohli jsme pod modrou oblohou ťapat zpět. Eli si ještě užila cestu mokřady bez bot a nevynechala žádnou příležitost moci se projít bahnem. Pak jsem neměla být unavená, když to ve výsledku bylo 10 km! Vláďovi procházka kupodivu také dala zabrat (i když jeho, na rozdíl ode mě, druhý den nebolely nohy), protože dlouhé úseky nesl Elišku na koni spolu s vyhranou taškou, kterou jsme naplnili pochutinami na trhu.
 

Zase doma (v Curychu)

20. září 2016 v 8:53 | Míša |  Švýcarsko
Tak po dvou a půl týdnech v Praze, kdy jsem doufala, že již proběhne obhajoba mé disertační práce (jejíž datum se zase z různých důvodů posunulo na, teď snad již opravdu finálního, 11.11.), jsme zase v Curychu a vše se pomalu vrací do zajetých kolejí - Eli je ve školce spokojená i nespokojená, Vláďa v obědových pauzách běhá, jak o život, no a já uklízím (nevím, jak je možné pořád nacházet další a další věci, které je nutné uklidit, vypiglovat, a tak), vařím a vzdělávám se. Také jsme se snad po dvou měsících vrátili k rozestavěnému puzzle (4000 ks), které nám zabírají celý stůl před televizí (za ten týden jsme s tím pořádně pohnuli). Od Pražáků jsme vyfasovali 4 kg mouky, takže jsme měly s Eli co dělat - žitný perník (ten tedy chutnal Vláďovi, mě ne), a žitno-pšeničné houstičky (ty zase chutnaly mě, ale bylo jich tolik, že než jsem jich stihla sníst alespoň polovinu, tak se proměnily v kamenné vrhací koule). No ale páteční pizza, kdy se do těsta dává i brambor, se náramně vyvedla. Eli si na pizze s kuřetem a špekem také moc pochutnala. A zbylo i na oběd na druhý den.
Ještě houstičky pořádně pomašlovat a mohou do trouby.

Street food festival

20. září 2016 v 8:43 | Míša |  Švýcarsko
17.9.16
Tak po týdnu zpět v Curychu se nám naskytla možnost vyrazit ochutnat dobroty z celého světa na Food festival. Navíc všechny stánky byly pojízdné, takže ideální jako cateringové stánky na všechny možné akce. Bylo tu k vidění opravdu všechno. Hamburgery, indické jídlo, čínské (knedlíčky a palačinky), sladkosti z Francie (turecký med z Provence) a Anglie (čokoládová buchtička s tekutou čokoládou uvnitř), dánské párky v rohlíku, losos na ohni, ... vegetariáni si také přišli na své (mangové lassi, květákové chili, ...). No vyzkoušeli jsme kde co a ještě víc jsme toho vyzkoušet chtěli. Za Vláďu vyhrály tailanské knedlíčky (nebo čínské? no prostě asijské - ochutnali jsme jich asi tři druhy, ale jen u tohodle stánku byla fronta, nikde jinde jsme žádnou frontu stát nemuseli). Prý až budeme chtít změnit práci, tak výroba pelmení (chuťově to bylo dost obdobné) bude prý dobře výdělečná. Já jsem si tedy pochutnala na dánském párku v rohlíku (se dvěma cibulkami, pořádnou hořčicí, a okurčičkou) a vulkánu (čokobuchtička s čokoládou). Elišce chutnalo vše sladké - vulkán, minidounaty s čokoládou, minipalačinky s cukrem a čokoládou. Byla to dobrá změna od klasické švýcarské kuchyně :-) (i když s tou se zas tak často do styku nedostáváme - já jen v menze, stejně tak Vláďa, ale ten, když si nemůže vybrat, jde raději k Indům nebo Číňanům).
Tenhle burger vypadal dle Vládi nejl=pe ze všech stánků, ale nakonec chuťově takový průměr.

Knedlíčky

Minidounaty
 


Švýcarsko - zhodnocení po 5 letech

8. září 2016 v 14:57 | Míša |  Švýcarsko
7.9.2016

Tento rok jezdíme (hlavně já a Eli) do Čech mnohem častěji a na delší dobu než v dřívějších letech. Mám tak čas vidět se s kamarády, které jsem dlouho neviděla. No, a pak se stále opakují otázky typu: "Kdy se vrátíte do Čech?", "To už ve Švýcarsku zůstanete nadobro?", "Nestýská se vám?", "Nechybí vám (to a to)?" ... Takže jsem musela lovit v paměti klady a zápory života ve Švýcarsku (každý pak jistě rád slyší, že to a to je v Čechách lepší :-) ). A jak se mi seznam plusů a mínusů rozrůstal, a jak mě napadala nová a nová přirovnání, rozhodla jsem se to sem sepsat, abychom za pár let třeba viděli, jak se situace obou zemí změnila. Tak jdeme na to. Optimisticky začnu těmi výhodami a plusy.

Co je na životě ve Švýcarsku dobré
  • Příroda - kdybych tohle nezmínila na prvním místě, tak by se mnou Vláďa asi nemluvil. Samozřejmě, Alpy jsou monumentální a nabízejí nejen v zimě úžasné sportovní vyžití - sjezdovky, skialpy, sněžnice, lezení po ledovci, v létě hikování. Koho by netěšilo říct, že byl na ledovci v 3000 metrech? Obzvlášť, když ho tam dovezla lanovka :-). Jezera - jsou všude, ať již ta velká, jako Curyšské, Ženevské či Bodensee na severu, nebo malá ledovcová. Vždy poskytnou útočiště k odpočinku.
  • Pořádek - myšleno, že je všude uklizeno. To mi vždy všichni podsouvají. Ano, ve Švýcarsku je uklizeno, ale jen proto, že na ten úklid vynakládají hodně peněz.
  • Sportovní vyžití - my jsme zde objevili sněžnice a já díky akademické sportovní asociaci (ASVZ), kdy legitka na rok stojí to, co do fitka na půl měsíce, mohla vyzkoušet spoustu nových sportů - stand-up pedalling, plavání v otevřené vodě, jógu a taichi, badminton, spinning, indoor rowing a další. A Vláďa mě naučil lízt na stěně. Vláďa si pak užívá vše v kopcích a horách - již zmiňované skialpy, vysokohorskou turistiku, pak lezení a kolo.
  • Jazyk - všichni mluví anglicky. Navíc, alespoň mladí Švýcaři, preferují angličtinu před němčinou (Hochdeutch), protože ta vlastně není jejich rodný jazyk, rodným jazykem je švýcarská němčina, takže než mluvit nějakým strojeným oficiálním jazykem psaného projevu, raději volí angličtinu. Navíc má švýcarská němčina volná pravidla (gramatiku) a povětšinou si člověk vystačí s přítomným časem.
  • Vymáhání práva - alespoň z naší zkušenosti mohu říct, že když uděláte přestupek, tak vám dají pokutu a hlavně ji po vás i vymáhají. My jsme takhle zatím nedobrovolně nasbírali pár za parkování a rychlou jízdu (rozumějte, že jsme na 50 km/h jeli 51 km/h).
  • Bezpečnost - V novinách samozřejmě i zde čtete o krádežích a vraždách, ale obecně se cítím zde bezpečně (ale to v Čechách také). Švýcar by si třeba nezamklé kolo před obchodem zaparkoval (i když i oni je vždy zamykají), já tedy v sobě mám stále ten pud, nic nikde nenechat nepřipevněné a batoh s doklady a penězi nikdy neodkládat, i když nepředpokládám, že by mi to někdo kradl.
  • Jídlo - Tak samozřejmě, že i Švýcarsko má své dobroty, které si sem tam dáme a které jinde nenajdete - ať už sýrové pochoutky typu raclette či fondue, tak jejich tučné bramborové rösti, cibulovou omáčku (ta je dobrá, jen to vždy servírují v kominaci s tou jejich hnusnou papundeklovou klobásou, cervelat, a brkaší), rivela (to je pití, ale kam jinam s ním - perlivý syrovátkový nápoj). Nezapomenout na jejich tradiční müsli (to pro mě moc novinkou není a osobně nenadchlo). V zimě se vždy těším na pražené jedlé kaštany - to se s těmi v Čechách nedá srovnávat. Typické je i Zürcher Geschnetzeltes (na kousky nakrájené telecí maso dušené s cibulkou a houbami zalitými kapkou bílého vína a smetanou) - na tom mi osobně nepřijde nic echt super, ale dobré to je a s rösti si to ráda dám. Jo a aby mi to pak někdo v komentářích nevyčetl - čokoláda - za ta léta jsem ale už asi nějak otupěla (nebo už jsem saturovaná) - sama si ráda koupím, když je třeba v létě či zimě nějaká speciální edice, nějaká specialitka, třeba ovocná, či tak. Ale abych, jak si mnozí z vás stále myslí, jedla kila čokolády za měsíc, tak to fakt ne. Jinak sem tam v čokoládovně kousek od nás koupíme levně kilo dobré čokolády a to je pro období krize nebo na vaření. Vláďa, který má rád v čokoládě víc oříšků než čokolády, si zase jezdí do německého Lidlu pro nějakou s mandlemi a málo čokolády (samozřejmě bez palmového oleje).
  • Byrokracie - funguje. Dostáváme ani málo ani moc oficiálních dopisů, ale vždy je vše vysvětleno jasně a víme, co kdy se musí udělat a kam se případně můžeme obrátit. Spousta věcí se dá vyřešit poštou.
  • Třípilířový sociální a důchodový systém - osobně nemohu moc soudit, ale co jsem doteď zažila a o čem jsem četla, tak to vypadá, že to tady funguje.
  • Bezdomovci - ty v ulicích nevidíte. Což neznamená, že nejsou. Nezaměstnanost je 3,1 %.
  • Financování univerzit - tady by se mohlo zdát, že je to super, peněž na nový počítač bylo vždy dost, ale na nového kolegu, nebo špatně placeného studenta již ne. I zde je financování založeno na grantech - vyhrajete - máte peníze, nevyhrajete - nemáte peníze a studenti u vás končí.
  • Měna - nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Silný frank, případně už "jen" to, že vyděláváme normální peníze ve francích nám umožňuje si dovolenou v Čechách náležitě užít.

Co vidím já jako negativa nebo co mi vadí
  • Příroda - Alpy a hory vyší jak 2 000 m n.m nejsou tím nejlepším sportovním prostředím pro všechny. Třeba já jsem příchodem do Švýcarska přestala lyžovat a jezdit na kole. Sjezdovky nemáme rádi ani jeden z nás (Vláďa si našel náhradu ve formě skialp - na lyžích se volnou přírodou šlape do kopce a pak se to někudy sjede dolů; já si zase oblíbila sněžnice), na běžky to tu není vůbec takové, jako v Čechách, aby si člověk šel po horách z jedné hospůdky do druhé. Tady se na louce vyfrézují okruhy (3,10,20 km) a jezdíte v otevřené krajině bojujíce s větry jako maňas. Takže tohle ne. A kolo? Silničky tu mají pěkné, to žádná, ale tak prudké a dlouhé, že pro mě bez šance (Vláďa na druhou stranu touží zdolat všechny švýcarské pasy/průsmyky, ten si to užívá). A horské kolo? Když já ty kopce prostě nemám ráda, pro mě je v tomhle směru ideální zvlněná krajina Čech.
  • Pořádek - těžko mohu soudit, kdo jsou Švýcaři a kdo přistěhovalci, ale třeba v neděli se nedá jít na hřiště, protože koše přetékají odpadky a v pískovišti je alespoň 20 vajglů (po sobotním sedánku). V pondělí se to hned uklidí, to je jasné. To samé tramvaje a ulice. Všude se pořád uklízí, ale všude vidím lidi odhazovat (upouštet) odpadky rovnou na zem. Plechovka od Redbullu (ten je snad Švýcarský národní nápoj, u mladších 25 let určitě, pijí ho ráno, v poledne, i večer) se najde v každé tramvaji.
  • Kouření - ve Švýcarsku mají ten vychytaný zákon, který zakazuje kouření v restauracích a hospodách (školách, budovách obecně, atd.). Což znamená, že všichni kouří venku - na zastávce, před školou, před bankou, před barem ... takže ať jdete kam jdete, všude vás ten kouř doprovází. Při vchodu do budovy musíte projít kolem kůřáků, kuřáci jsou pod stříškou na zastávce, když prší, a já moknu vedle ... Vyjímkou nejsou samozřejmě kuřáci na zahrádkách (i u restaurací, které bych považovala za "kids-friendly", jako je McDonalds). Jistě, občas jsou i ohleduplní a když obědváte nebo vidí, že máte malé dítě, tak se buď zeptají, jestli by vám vadilo, kdyby si zapálili, nebo jdou rovnou o kousek dál.
  • Jídlo - no tohle by vydalo na vlastní článek! Ryba se špenátem a nudlemi? No problem. Jídelní kombinace mi prvních pár let přišly bizardní, teď už jsem si zvykla. Ale jsou jídla, která nám chybí - mák, koláče, buchty a jiná klasická sladká jídla. Nemají hrubou ani polohrubou mouku, takže knedlíky musíme dělat z hladké. Sádlo, co tu prodávají se nedá jíst. Puding je přeslazený a netuhne. Najde se toho dost. Na druhou stranu jsme se díky tomu spoustu věcí naučili vařit a péct - knedlíky, polévky, svíčkovou, rajskou, buchty, atd.
  • Jazyk - ať si kdo chce co chce říká, bavit se v cizím jazyce, ať už ho umíte sebelíp, nebude nikdy tak uspokojující, jako mluvit v jazyce rodném. Švýcaři vám navíc dají semo tamo najevo, že jim vadí, že nemluvíte tou jejich švýcarskou němčinou. S jazykem jde ruku v ruce samozřejmě i mentalita. I ve Švýcarsku jsou rozdíly mezi pracovitými německy mluvícími Švýcary a zbytkem Švýcarska (italsky a francouzsky mluvící). To samé u nás. Češi si udělají legraci z jakkoli vážného tématu (jasně "světoběžníci" se za tuhle naší českou vlastnost/schopnost naopak stydí a pomlouvají ji). No a jazyk pak i ovlivňuje to, s kým se ve Švýcarsku stýkáme a jak tedy "Švýcary" a Švýcarsko vnímáme. Máme vlastně minimum švýcarských kamarádů. Mezi mými kamarády převažují Češi (žijící ve Švýcarsku) a ti, mluvící italsky (ať z Itálie, či z italsky mluvící části Švýcarska).
  • Bezpečnost - za těch pět let, co tu jsme, se rozhodně zvýšil počet policistů, které je možné v ulicích zahlédnout. Není to sice zatím jako v Praze, kde policejní auta vidíte pomalu na každém rohu a hlídkují i v takové (pro mě) klidné čtvrti, jako jsou Střešovice. Mě osobně skutečnost, že vidím policajta, na klidu moc nepřidá.
  • Etikety potravin - tohle je bída. V Čechách jsou pravidla mnohem přísnější a víte (relativně) přesně, co si kupujete. Ve švýcarsku jsou popisky často dost vágní.
  • Měna - nebo spíš, jak je ve Švýcarsku draho. Nejezdí za vámi kamarádi, protože je ve Švýcarsku draho. Vždyť i Švýcaři jezdí nakupovat do Německa (my tedy ne, na to je náš čas moc drahocený) a užívat si dovolenou v Itálii.

Další články


Kam dál